Napsal: Radek Januš, 6. dan, hlavní instruktor dojo

Cvičím karate už přes 33 let a jako instruktor učím různé lidi – děti, dospělé, začátečníky i závodníky – a každý má svůj vlastní důvod, proč trénuje. A to mě opravdu baví. Někteří trénují, protože chtějí soutěžit, vyhrávat medaile a dosahovat úspěchů na turnajích. Jiní vnímají trénink jako cestu k osobnímu rozvoji, růstu a nalezení vnitřního klidu. A pak jsou tací, pro které je to hlavně o zdraví a kondici.

Samozřejmě se tyto důvody často prolínají – někdo začne kvůli sportu, ale zůstane, protože se zamiluje do hlubší podstaty cvičení. Obecně bych ale řekl, že existují dvě velké skupiny. Jedna bere trénink jako sport – soustředí se na výkon a výsledky. Druhá ho vnímá jako celoživotní cestu – něco, co rozvíjí tělo i mysl.

A tak si kladu otázku: Jsou sport a budó opravdu tak odlišné?

Když jsem absolvoval trenérský kurz na Masarykově univerzitě v Brně, vedl jsem rozhovor s trenérkou krasobruslení, který mi utkvěl v paměti. Řekla mi, že většina jejích svěřenců končí se sportem mezi 14. a 16. rokem. Zeptal jsem se jí, jestli ji to nemrzí – věnovat tolik času někomu, kdo pak přestane. Jen pokrčila rameny a řekla: „Tak to prostě je. Musíš neustále nabírat nové děti. V šestnácti už jsou moc staří – nezvládají fyzickou zátěž ani tlak.“

V tu chvíli jsem si opravdu uvědomil rozdíl mezi tradičním japonským budó a sportem. A ten rozdíl se ještě víc prohloubil při mých tréninkových cestách do Japonska, kde jsem viděl lidi ve věku 60, 70, dokonce i 80 let, jak pravidelně trénují – džúdó, kendó, karatedó – a každý okamžik si naplno užívají. Byli naprosto ponoření do cvičení, brali ho vážně a stále v něm nacházeli radost.

A to je podle mě jeden z klíčových rozdílů.

Budó je cesta na celý život. Můžeš začít jako dítě a pokračovat až do stáří. Trénink se přizpůsobuje tvému tělu – tomu, co v dané životní fázi zvládneš. Když jsi mladý, můžeš jet na plno a budovat pevné fyzické i duševní základy. Jak stárneš, mění se i důraz – trénuješ rovnováhu, vnímavost a vnitřní sílu.

Cíl sportu je celkem jasný: být nejlepší. Vyhrát. Porazit soupeře. Získat uznání. Trofeje, medaile, peníze, prestiž – o to tam jde. Samozřejmě to může být zábava a pro profesionály i forma show – zábava pro ostatní.

Budóka (ten, kdo cvičí budó) se také chce zlepšovat, ale motivace je jiná. V určitých obdobích života může být soutěžení důležité. Ale časem se to často mění v cestu sebezdokonalování – fyzického i mentálního. Trénuješ, abys poznal své limity, překonal osobní překážky a rostl. A budó se postupně stane přirozenou součástí každodenního života – něčím, co tě podporuje ve všech oblastech.

Dnes se hodně mluví o dlouhověkosti. A já skutečně věřím, že budó ti může pomoci žít déle. Pravidelný trénink podporuje produkci proteinu zvaného Klotho, který hraje klíčovou roli při zpomalování procesu stárnutí. Pomáhá zlepšovat funkci cév, podporuje lepší výkon mozku ve vyšším věku a přispívá k celkové vitalitě. Navíc pravidelný trénink buduje duševní odolnost a pomáhá lépe zvládat stres.

Takže… směřují sport a budó ke stejnému cíli?

Na první pohled mohou vypadat podobně, ale jejich směr je velmi odlišný. Jeden je zaměřený na výsledek. Druhý na cestu. A mě ta cesta baví – jako horská túra. Dospěješ na jeden vrchol, nadechneš se – a před sebou vidíš další pohoří. Nejde o to dojít na konec – ale o tu cestu, o výhledy a o to, kým se během ní staneš.

A nezapomeň se občas zastavit, sednout si na lavičku – a jen tak si užít výhled.