Historie karate

Karate, dnes celosvětově známé bojové umění, má své hluboké kořeny na souostroví Okinawa, které bylo historicky součástí nezávislého Království Rjúkjú. Díky své geografické poloze se Okinawa stala křižovatkou kultur, zejména čínské a japonské. Právě zde se zformoval základ karate – spojením původního okinawského bojového systému te („ruka“) a technik přivezených z Číny, známých jako kempō.

Ve středověku byla civilní populace často zbavena práva nosit zbraně, což vedlo k rozvoji účinných technik neozbrojeného boje. Z těchto potřeb vznikly tři hlavní okinawské školy: Shuri-te, Naha-te a Tomari-te, pojmenované podle měst, kde se vyvíjely. Každá škola měla specifické techniky a přístupy – od rychlých a přímých pohybů Shuri-te po kruhové a dechově založené techniky Naha-te.

Jedním z nejvýznamnějších mistrů raného období byl Sokon Matsumura (1797–1889), dvorní strážce krále z Okinawy a zakladatel školy Shuri-te. Matsumura studoval čínská bojová umění i tradiční okinawské techniky a vytvořil základ pro moderní karate. Mezi jeho žáky patřil i Anko Itosu, který později významně ovlivnil výuku karate na školách.

Dalším klíčovým mistrem byl Kanryo Higaonna (1853–1915), zakladatel stylu Naha-te. Higaonna cestoval do čínského Fuzhou, kde studoval u mistrů jižního čínského kung-fu (pravděpodobně stylu White Crane). Jeho styl kladl důraz na silový trénink, dechové techniky (sanchin) a kata s hlubokým vnitřním obsahem. Higaonnaho učení silně ovlivnilo další generace.

Nejvýznamnějším žákem Higaonny byl Chōjun Miyagi (1888–1953), který dále rozvinul jeho styl a založil školu Gōjū-ryū („tvrdý a měkký styl“). Miyagi systématizoval trénink, zdůrazňoval harmonii mezi silou a měkkostí a přispěl k oficiálnímu uznání karate jako japonského budó. Vytvořil kata jako Tensho a propagoval duchovní i zdravotní aspekty karate.

Na přelomu 19. a 20. století se začalo karate více systematizovat a vyučovat veřejně. Jedním z hlavních průkopníků tohoto přechodu byl Gichin Funakoshi (1868–1957). Původem z Okinawy a žák mistrů Anko Azata a Anko Itosuho, byl Funakoshi povolán do Japonska, kde v roce 1922 předvedl karate na veřejnosti během sportovní výstavy. Díky jeho pedagogickým schopnostem a snaze přizpůsobit karate moderní japonské společnosti se stal „otcem moderního karate“. Založil školu Shotokan, jejíž jméno pochází z jeho literárního pseudonymu „Shōtō“.

Ve stejné době působil další významný mistr – Kenwa Mabuni (1889–1952). Mabuni pocházel z urozené samurajské rodiny z města Shuri a byl výjimečně oddaným studentem karate. Studoval pod vedením dvou největších mistrů své doby – Anko Itosu, zakladatele moderního Shuri-te, a Kanryo Higaonny, mistra Naha-te. Mabuni tak získal hluboké znalosti obou hlavních okinawských tradic a rozhodl se je spojit v jeden ucelený styl. Tak vznikl Shitō-ryū, který v sobě zahrnuje bohatý repertoár kat a technik z více linií – a je dnes jedním z nejrozšířenějších stylů karate na světě.

Tito mistři – Matsumura, Higaonna, Miyagi, Funakoshi a Mabuni – stáli u zrodu moderního karate a zasloužili se o jeho rozšíření nejen jako bojového umění, ale i jako výchovného a duchovního systému. Zatímco na Okinawě si karate zachovalo tradičnější ráz s důrazem na práci s tělem, dechem a aplikací technik (např. v Gōjū-ryū nebo Shōrin-ryū), v japonském vnitrozemí se rozvíjelo jako moderní budō, podobně jako judo či kendó  – systematické, organizované a později i sportovní.

Styly jako Shotokan, Shitō-ryū či Wadō-ryū vznikly právě na japonské pevnině a začaly se rychle šířit i do zahraničí. Přestože se přístupy liší, všechny větve karate vycházejí ze stejných okinawských kořenů a nesou v sobě odkaz svých zakladatelů.